Ano, nejluxusnější varianta vycházela z číny W111 a odlišovala se hlavně přední částí, kde byla pochopitelně typická svislá světla a daleko více chromu. Předchůdce dnešních lifestylových kombi byl na světě…. Všechny kombíky jezdily na patnáctipalcových kolech, měly změněný převod zadní nápravy a zesílené přední pružiny. O udržení světlé výšky zatížené zadní části se pak staralo hydropneumatické pérování, které bylo už v základní výbavě. Praktická kombi se prodávala pouze od srpna roku 1966 do konce roku 1967, takže dnes patří ke sběratelským unikátům. Na další, již s dnes klasickým označením T-Modell, si museli zákazníci počkat až do druhé poloviny sedmdesátých let. Objevilo se v řadě 123, u nás známé jako piáno. Prodloužené varianty, stejně jako podvozky pro další karosování, byly postaveny na základě kombi Universal, přebíraly tak samozřejmě jeho techniku. Karosárna Binz v Lorchu vyráběla i na bázi křídláku velmi populární sanitky, konkuroval jim samozřejmě bonnský Miesen. Měly rozvor delší oproti základním sedanům o 40 cm, tedy 3,10 m. Stavěly se nejen verze, díky kterým mnohdy přicházela na svět novorozeňata, ale i ty, které sloužily přesně opačnému účelu. Jako základ sloužily opět všechny zážehové i vznětové varianty po faceliftu. V dubnu 1967 měl premiéru prodloužený sedan 200 D s rozvorem 3,35 m, i za jeho vývojem stála společnost Binz. V něm se mohlo vézt kromě řidiče až sedm dalších pasažérů. Zákazníků se pro jezevčíky našlo dost – luxusnější autopůjčovny a taxislužby, letecké společnosti, konzuláty a vlády, prostě všichni ti, kteří potřebovali převézt větší počet lidí najednou. Opravdu bohatí lidé si vždy potrpěli na okázalý luxus a soukromí, pro ty měl Mercedes tehdy ve výrobním programu slavný model 600 řady W100.